120 let od úmrtí Dr. Emila Holuba

"Přijmi, milostivý národe, co Ti dnes podávám sám sebou. Obětuji Tobě své štěstí, svůj život, jen abych mohl přispěti k Tvému blahu, Tvé cti, vyplňuje tím jen svou svatou povinnost každého z Tvých dětí. Když ještě požíval jsem doma velké štěstí, drahá vlasti, putovati po Tvých nivách, tu cítil jsem ve svém nitru radostné opojení vroucího obdivu nad Tvými lahodnými i majestátnými krásami a z poznání jejich slavných dějin. Před mým duchem kráčela řada mnoha šlechetných mužů, kteří celý život svůj a všechny své snahy posvětili, jen aby se stali hodnými slouti Tvými dětmi - a hle, tolika se podařilo přispěti k Tvé slávě, ba Tvou slávu vytvořiti. Na věky vepsali svá jména do srdcí všech nás Čechů a na věky bude jejich jméno zářiti zlatým písmem. A když jsem toto vše cítil na svých potulkách, tu kynuly mně ty šlechetné postavy, tu šeptalo to z každého kvítka a šumělo mně hluboce a vážně z hustých stínů vysokých lesů, tu ozývalo se mi v srdci probuzeno svatým kouzlem domácích písní: Jdi, přemýšlej a pracuj, abys prospěl ku cti své vlasti a třebas bys nemohl přispěti k vznešené stavbě jejích dějin mramorovým balvanem, ani uměleckým dílem, přispěj aspoň pískovým zrnkem, neboť mnoho zrnek spojuje velké balvany, mnoho zrnek přispívá k pevnosti stavby a pozvolna tak povstává budova, jíž neublíží ani zub času, ani hrubá zvůle pocházející ze závisti. A já šel a pokusil se pracovati...Od té doby prošel rok - zdaž se mně podařilo vytvořiti ono písečné zrnko, nevím - pokorně očekávám Tvůj soud, můj nade vše milovaný národe!"

Dr. Emil Holub