Při svém prvním pobytu v Africe si Dr. Holub našel neobvyklého přítele. Nebyl jím žádný domorodec nebo jiný dobrodruh, byl to lev. Od Dr. Holuba dostal vznešené jméno Princ. Jejich přátelství mělo přesáhnout tisíce kilometrů, Dr. Holub plánoval vzít svého kamaráda do Evropy. Osud ale rozhodl jinak.
Žhavé paprsky odpoledního slunce nemilosrdně spalovaly skupinu několika mužů. Jejich touha po jediném doušku vody byla obrovská. Řeka už je snad blízko, poletující ptáci dávali neději, že za obzorem nejbližší vyvýšeniny budou moci svými rozpraskanými rty zvolat: „Voda!“. Cesta buší ubíhala čím dál pomaleji. Jako by se kola vozů ani nechtěla otáčet. V tom se v dáli něco blýsklo. „Voda, voda, jsme zachráněni!“ křičeli jeden přes druhého a snad přestali nevnímali i bolest, která je tak dlouho sužovala. Přežijí a to je hlavní.
Emilu Holubovi spadl kámen ze srdce. Ani on už nevěřil, že k vodě dojdou včas. Po nekonečném pití a malém odpočinku postavili malý tábor k přenocování. Podle mapy jsou teď u tůní na břehu Notuanu. Náhle jeden z mužů volá: „Máme rozbitý vůz, kolo nevydrželo.“ Po krátkém zhodnocení situace se Emil Holub rozhodl navštívit druhého dne blízké město Mochuri a koupit kolo jiné…
Je 3. července roku 1876 a Dr. Holub spatřil u jedné z mochurských chýší párek lvíčat. Pohled do jejich očí mu učaroval. Úžasný lesk a hravost, rozpustilost, která se v nich odrážela mu pomohly k okamžitému rozhodnutí. Koupil je.
Ostatní členové výpravy s ním nesouhlasili. Co je to za nápad vozit s sebou šelmy? Čím je budeme živit? A jak je převezeme? Již druhého dne jim dal Holub v duchu z části za pravdu, když mu oba mladí lvi utekli. Následovala dvouhodinová pátrací akce v křovinách Dvarských hor. Nakonec obě mláďata za cenu mnohých škrábanců i kousnutí našli a chytili. Po týdnu putování celkově slabší samička pošla. Zůstal lvíček, kterému dal Holub jméno Princ.
Princ se stal Holubovou radostí. Cesta k domovu byla velmi náročná a vysilující pro nemocemi oslabeného cestovatele. Byl nucen často odpočívat. Právě tehdy jej dobíjela nekonečná energie hravého Prince, který dokázal neúnavně běhat za chomáčem uschlé trávy, malou větévkou nebo ještěrkou. Dokázal si dlouho hrát s kouskem látky nebo okusovat pohozenou kost. Po všetečné hře se vždy schoulil Holubovi k nohám a odpočíval s ním. Právě v těchto chvílích se zrodilo nebývale silné pouto… věrné přátelství mezi člověkem a lvem.
„Podívejte, výprava doktora Holuba se vrací! Vidíte? Všichni jsou živi a zdrávi! Vítejte!“ volali lidé v městečku Dutoispan, když po dlouhé době opět uviděli svého milovaného lékaře. Emil je také viděl rád. Stejně jako svou ordinaci v domku u cesty. Tady našel Princ svůj nový domov. Emil mu sám, vlastnoručně zhotovil klec, která Princi skýtala dost pohodlí a zároveň jej chránila před spalujícím sluncem. Často tu Emil sedával a vyprávěl mu o svých cestách, o radostech i trápení, o dalekých zemích,o domově. Princ jej k sobě láskyplně přivinoval tlapou a přátelsky olizoval. „To není přece možné,“ šeptali všichni, kteří je v takové chvíli zahlédli. „Lev je šelma, nemůže se přátelit s člověkem.“ Domorodí sluhové byli přesvědčeni, že je to kouzlo.
Po dvou letech začal Emil plánovat cestu domů, do Evropy. Princ rozhodně pojede s ním. Vždyť mu o té vzdálené zemi tolik vyprávěl. Náhoda nebo snad hravý osud zavedl Emilovy kroky nejdříve do blízkých skalisek a nechal ho objevit a snímat skalní rytiny prapůvodních křováků. Takovou vzácnost přece musel mít ve svých sbírkách. Cestu domů odloží jen o čtrnáct dní. Princ věrně čekal doma.
Princi, Princi, příteli! volal Emil po návratu již ode dveří a spěchal pozdravit svého druha. Ale Princ jej nevítal. Sklesle ležel v koutku klece a jen těžce dýchal. „Bože ne! Co se stalo?“ zkoprněl Emil, když viděl, jak jeho přítel trpí. Prohlédl ho jako lékař a bylo mu vše jasné. Sluhové, kteří se měli o Prince starat neměli odvahu vlézt do klece a vyčistit ji. Princ se tak otrávil čpavkem, plynem, který se uvolňoval z výkalů. Po několika dnech vydechl naposled. Emil velmi truchlil.
Měl jsem šakaly, kteří několikrát utekli a zase se vrátili, tarbíky, kteří se nechali hýčkati jako kojenci, ale žádný nebyl s to, aby mně nahradil mého zhynulého Prince. Když už silně scházel a nemohl státi na nohách, vlékával se, kdykoli jen zaslechl můj hlas, ku mříži. (z knihy Sedm let v jižní Africe)
Dostál však svému slibu. Vyčinil Princovu kůži a ve Vídni ji nechal vycpat. Měl tak milovaného přítele jako živého opět vedle sebe.
Dnes je Princ jedním z nejkrásnějších exponátů Památníku Dr. Emila Holuba, kde dostal i své druhé jméno, Karel.
Lev Princ se rád fotí
Názory odborníků na lva Prince
Dermoplastické preparáty kapských lvů najdeme v muzeích v Londýně (samec zastřelený kap. Copland-Crawfordem u řeky Orange v oblasti Bontebok Flats v r. 1830), Leidenu (podle Jentinka přišel exemplář do muzea v r. 1860, nově ho objevili Mazák a Husson 1960),
Kapští lvi (Panthera leo melanochaita) byli intenzivně loveni koloniálními farmáři až do 19. století. V polovině tohoto století už byli téměř úplně vyhubeni. Poslední dosavadní registrovaný zástřel kapského lva pochází z roku 1865. Podobně jako severoafrický lev.
Dermoplastické preparáty kapských lvů najdeme v muzeích v Londýně (samec zastřelený kap. Copland-Crawfordem u řeky Orange v oblasti Bontebok Flats v r. 1830), Leidenu (podle Jentinka přišel exemplář do muzea v r. 1860, nově ho objevili Mazák ...
Kde přesně kapský lev žil? Už příjmení napovídá, že to bylo hlavně v Kapské provincii. Všude se tam setkáváme s mírnějšími klimatickými podmínkami. Ještě ve 30. letech 19. století byli lvi pozorovaní mezi Colesbergem a Visserem, ve 40. letech,,
Klasický popis exteriéru lva kapského se v první řade zakládá na výrazně černé husté a dlouhosrsté hřívě samců, která se táhla i do břišní oblasti. Dále různí autoři přidávají drobnější znaky, jako větší špičaté slechy s černým lemem srsti, poměrně relativní znak