Mohl mít Dr. Holub kapského lva?

„Černohřivý lev kapský, popsaný v roce 1842 Charlsem Hamiltnem Smithem jako Leo melanochaitus má své místo mezi proslulými africkými druhy savců. Vyhynul přiliš brzy, než ho zoologové mohli důkladně poznat.“
Vratislav Mazák (1975)

Kapští lvi (Panthera leo melanochaita) byli intenzivně loveni koloniálními farmáři až do 19. století. V polovině tohoto století už byli téměř úplně vyhubeni. Poslední dosavadní registrovaný zástřel kapského lva pochází z roku 1865. Podobně jako severoafrický lev berberský i lev kapský vytvářel pravděpodobně v důsledku chladnému klimatu a absenci hustých křovinatých porostů na travnatých pláních v Karoo mohutnou hřívu.Popisy z 19. století uvádějí, že samci měli velké hřívy dosahující daleko za ramena, břišní hříva byla rozvinutá, žlutá barva hřívy v okolí obličeje ostře kontrastovala s ostatní hřívou. Ta byla načernalá až úplně černá ve všech částech. Kromě četných anekdotických popisů z období holandské kolonizace Kapska v prvních letech osídlování a z pozdějších období, zůstalo jen několik kreseb a popisů přírodovědců.

Kapské lvy v muzeích

Dermoplastické preparáty kapských lvů najdeme v muzeích v Londýně (samec zastřelený kap. Copland-Crawfordem u řeky Orange v oblasti Bontebok Flats v r. 1830), Leidenu (podle Jentinka přišel exemplář do muzea v r. 1860, nově ho objevili Mazák a Husson 1960), Wiesbadenu (zde je pár, původ Kapland 1864-66, poprvé popsaný Guggisbergem 1961), Paříži (Lion du Cap de Bonne Espérance, 1834, objevený Mazákem a Hussonem 1960) a Stuttgartu (zde je pár, původ Kapland, 1854, popsaný Guggisbergem 1961). Ještě nutno připomenout dermoplastický preparát samců ve vídeňském a amsterdamském muzeu, o kterých se diskutuje, zda-li jsou kapští nebo ne. Ze 7 (resp. 9) známých kompletních dermoplastických preparátů jsou dvě lvice a zbytek samci.

Rozšíření

Kde přesně kapský lev žil? Už příjmení napovídá, že to bylo hlavně v Kapské provincii. Všude se tam setkáváme s mírnějšími klimatickými podmínkami. Ještě ve 30. letech 19. století byli lvi pozorovaní mezi Colesbergem a Visserem, ve 40. letech, např. když tu lovil slavný Cumming, jich už bylo méně a přestože tu lovil intenzivně, viděl jen pár jedinců. Při listování v knihovně mammalogického oddělení v Britském muzeu jsem narazil na zajímavou publikaci C. J. Skeada, který pracoval jako biolog a ředitel v Kafrarském muzeu v King’s William Towne. V roce 1980 a 1987 vydal práce, v nichž shromáždil všechny dochované příběhy a literární údaje o kontaktech prvních osídlenců Kapska se lvy. Autor v nich dokumentuje množství záznamů a svědectví o setkání se lvy dokonce i v oblasti Stolové hory. Cituje např. Mendelsla (1639), který napsal: „Velcí lvi se tu nacházejí ve velkém množství, jsou postrachem Hottentotů!“. Samotný Van Riebeck popisuje různé útoky lvů na dobytek a farmy. Sám zavedl systém odměn za zastřelení tehdy hlavních nepřátel osadníků.V druhé polovině 17. století byly podobné zprávy běžné. Později se stávaly vzácnějšími. Podle Skeada (1980) byl poslední lev ve východním Kapsku zastřelen v roce 1879 v části East Griqualand.

Jak vlastně kapský lev vypadal?

Klasický popis exteriéru lva kapského se v první řade zakládá na výrazně černé husté a dlouhosrsté hřívě samců, která se táhla i do břišní oblasti. Dále různí autoři přidávají drobnější znaky, jako větší špičaté slechy s černým lemem srsti, poměrně relativní znak jakési buldočí tváře. Co tedy charakterizuje poddruh podle dochovaných muzejních preparátů? Nápadným a jedinečným rysem, jehož si okamžitě všimli všichni první autoři byla vyvinutá břišní hříva u všech jedinců, včetně amsterdamského. U tří z nich (Londýn, Stuttgart a Amsterdam) traverzuje břišní hříva po bocích břicha ve dvou liniích, zatímco jedinci z Wiesbadenu, Paříže a Leidenu mají břišní hřívou pokrytou celou spodní část břicha. Taková variabilita břišní hřívy se vyskytuje např. i u berberských lvů (Mazák 1975). Loketní a ocasní štětka jsou vyvinuté velmi dobře. Hříva dospělých samců byla mohutně rozvinutá, vynikala výrazně černou barvou, okolo tváře byl světle žlutý límec, který ostře kontrastoval s přilehlou černou hřívou. V horních částech mohla být světlejší. Mazák (1975) jakékoli světlé fáze odmítá, vysvětluje je tak, že daný jedinec, např. pařížský, je z oblasti blízkého výskytu jiné formy lva, a tak možno půjde o hybrida. Domnívám se, že i kapský lev se vyznačoval ve variabilitě zbarvení hřívy podobnou variabilitou jako jiné populace. Dosud se více vycházelo z příliš málo početného dokladového materiálu a anekdotických zpráv. Jsem přesvědčen, že i v této subpopulaci existovali samci se světlejšími hřívami nebo s postupně posteriorně tmavnoucími hřívami, řekněme však, že černohříví samci byli jen frekventovanějším typem. Mazák cituje Cornwalise Harrise (1840) a jeho ilustraci tmavohřívého a dlouhosrstého samce kapského lva. U jiné ilustrace stejného autora poukazuje na poněkud jiný barevný odstín jako u běžných afrických lvů (více tmavěhnědý až šedavý). Na stejné barevné Harrisově ilustraci je znázorněn jiný zajímavý detail, Mazákem nevzpomenutý. Za černohřívým samcem se opodál pohybuje určitě plně dospělý samec, který má však hřívu úplně jiné barvy. A to je další indicie, že ne všichni samci kapských lvů museli mít černou hřívu. Podle mě je to určitý mýtus stvořený dřívějšími autory na základě omezeného množství materiálu. Vzpomeňme pařížského jedince, kterého pro světlé zbarvení Mazák označil za možného hybrida, nebo možná i stuttgartského samce. Kromě uvedených znaků Mazák (1975) dále zjistil přítomnost méně nápadných charakteristik. Všimnul si, že srst na určitých částech těla je nápadně tmavší, jednotlivé chlupy mají černé špičky. Obzvlášť dobře viditelné to je na horních částech těla, na slabinách a exponovaných částech končetin – tlapy, okraje noh. Mazák objevil i další pravděpodobný znak – na anteriorní straně tlap se vyskytují tmavé skvrny. Jde o různé nepravidelné tmavě hnědé až černé skvrny. Typické černé zbarvení v okolí drápů je přítomné (to je u všech lvů), ale anteriorní skvrny se u jiných lvů nevyskytují. Tento znak je výrazný u leidenského a amsterdamského samce, u wiesbadenských zvířat chybí. Morfologie lebky kapských lvů ukazuje několik drobných odlišností, především kratší okcipitální oblast, širší rostrum, delší mandibulu, hlubší rostrální část, celkově jsou lebky robustnější a mohutněji stavěné, no nejsou větší.

Lev dr. Holuba

Verzi o vícebarevných typech samců, což je běžný jev u všech známých forem v současnosti žijících lvů, by mohlo podpořit i mé podezření na poddruhový status jedince nacházejícího se v Africkém muzeu v Holicích v České republice. Zdejší exemplář lva je doložen minimem informací o původu. Dr. Emil Holub se pohyboval v letech 1872 až 1887 i na území výskytu kapských lvů, dokonce jeho cesty zpočátku procházely přes Colesberg — poslední enklávu kapských lvů. Proto není vyloučeno, že jeho Princ (dnes Karel) je jedincem této rasy. Pokud platí svědectví Skeada (1980) o poslední zástřelu v East Griqualande v r. 1879, tak Holub tu ještě nějakého lva potkat mohl. Přivádí mě k tomu několik méně nápadných znaků. V prvé řadě hříva tohoto samce není klasicky černá a možná i proto dosud unikal pozornosti. Částečně tu hraje roli určitá vybledlost preparátu a jeho proporční nedokonalost. Myslím si, že klidně může jít o světlejšího jedince s tendencí černé hřívy v posteriorní části, hlavně v oblasti spodní části hrudi, nad ramenem a na břišní hřívě. Břišní hříva odpovídá svým charakterem a traverzem po boku subsaharskému typu. Výrazný rozvoj srsti na laterální časti přední končetiny pod ramenem a jeho charakter silně připomíná např. stuttgartského jedince kapského lva. Takový typ rozvoje hřívy na přední noze je u ostatních afrických lvích populací velmi vzácný. Ojediněle se vyskytuje jen u některých samců z oblasti Kalahari nebo Botswany. Na jedinci můžeme též nalézt další Mazákův znak, prodloužené a jakoby načernalé osrstění na okrajích končetin. Dokonce na preparátu najdeme několik, sice nevýrazných, ale přesto přítomných tmavých anteriorních skvrn (pravá zadní noha, pravá přední noha). Pokud je pravdou, že Holubův lev opravdu pochází z Kapska — nejspíš z okolí Colesbergu (popravdě řečeno nedokážu si představit, jak jinak by přišel k lvovi s takovým exteriérem), mohlo by jít o další (osmý resp. desátý) dochovaný dermoplastický preparát, možná i poslední doložený exemplář poddruhu. Nejmodernější genetické výzkumy odlišnost kapských lvů nepotvrdily. Rozhodně však kapští lvi byli odlišní vzhledem. Kapský lev byl podle výsledků genetiky jen nejjižnější extenzí jihoafrických lvů a nikoli samostatným poddruhem či fylogenetickou jednotkou. Byl ekologicko-morfologickou adaptací na mírné klimatické pásmo Kapska, které se v souladu s představami o vlivu chladnějšího klimatu projevovalo určitými exteriérovými specifickými znaky (mohutnější hříva, břišní hříva, srst na boku noh). Definitivní potvrzení kapského původu by mohla poskytnout úspěšná analýza DNA kousku kůže holického lva. Jestliže se potvrdí genetický profil jihozápadoafrických lvů, Karel aneb lev dr. Holuba je lev kapský.

(kompletní verzi článku najdete v časopise pražské zoo Gazella 39/2009)